Objevilo se v tisku
Psalo se o nás, už když jsme hráli.
O našem působení se ale zmiňují i pozdější publikace.
Svým mladým elánem nás potěšil soubor Sputniků a dobrou myšlenkou amatérský kreslený film, což dohromady byly další dva doklady toho, že televize může úspěšně pracovat i s amatéry. Kdyby víc hledala, našla by i v původní lidové tvorbě našich dnů asi dost věcí aktuálních i kvalitních.
Rudé právo, 2. 10. 1961.
SPUTNICI – rozpor názvu s programem
Padal studený podzimní déšť a bylo chladno – a přesto, jestli jste náhodou 20. října okolo půl osmé procházeli Ječnou, mohli jste být také zastaveni otázkou: „Nemáte, prosím vás, lístek?“ Malý sál mateřské školy stačil pojmout neuvěřitelné množství mladých lidí, kteří si přišli poslechnout pořad “Písničky u velikém rytmu I.“ Amatérská skupina Přírodovědecké fakulty Karlovy university “Sputnici“ hraje v malém nástrojovém obsazení (klavír, saxofon, elektrická kytara, kontrabas, bicí), se čtyřmi vokálními sólisty. Soubor bude jistě jedním z mála kolektivů, kde věkový průměr účinkujících i autorů (pokud jsou známi) nepřesahuje dvaadvacet let.
Pásmo písní, povídek a krátkých dialogů, které “Sputnici“ připravili pro své posluchače, se vyznačuje především orientací na jiný druh taneční hudby, než je ten, který se u nás běžně provozuje. Převážná většina písní jejich repertoáru je převzata ze západních rozhlasových stanic (původní české skladby jsou do té míry poplatné svým vzorům, že není třeba je zvlášť hodnotit) a celkem bez úprav je předkládána obecenstvu. V této souvislosti zní poněkud paradoxně název, který si mladý kolektiv zvolil. Mohli bychom se totiž mylně domnívat, že uslyšíme skladby současné a nabité problémy dnešních dnů. Zatím však soubor nenaznačuje svůj vlastní dramaturgický přístup; využívá jen v plné míře psycho-fyziologického působení taneční hudby ať již v rafinovaném výrazu, nebo v stereotypním stupňovaném rytmu. V skladbách rock’n’rollových a slow-rockových se soubor snaží použitím stejných prostředků dosáhnout ne-li stejného, tedy aspoň podobného účinku. Technická zručnost i výrazové možnosti “Sputniků“ jsou však, přes veškerou dobrou snahu, velmi malé. Jedinou výraznější individualitou je zpěvák T. Vašíček. Jeho projev je přirozený, bez stínu sentimentality Táni a Nadi Němcových i určité manýry Z. Leiše.
Pohotový textař souboru E. Krečmar píše české texty k přejatým melodiím i k těm, které vycházejí z pera členů souboru. Tematický okruh textů nevybočuje z běžných námětů tanečních písní; střídá se zde píseň studentské recese s písní sentimentální, které stojí většinou na povrchu, a mladí sami nevědí, zda je dobré ji brát vážně (což se stávalo často oběma zpěvačkám), anebo ji v průvodním slovu zesměšnit. Krečmar neměl šťastnou ruku v rychlých skladbách; setkáváme se tu s některými nelogickými vazbami i s deklamační těžkopádností. Oproti tomu stojí za povšimnutí jeho texty ke skladbám pomalým, například k písním “Soumrak“ a “Pohled k mrakům“. Oba jsou velmi poetické, mají zdravou míru lyriky a navíc snaží se být aktuální, současné. Proto snad ani nevadí, že obrazy, kterých Krečmar používá, vycházejí ve více případech z jednoho náladového okruhu. Vtipné a nápadité texty mají i písně “Nemiluji“, “O životní pouti Nováka Jana“, “Život je žízní“ i jiné. Textař typu E. Krečmara, který dovede vytvořit dobrý text, by se však měl vyhnout nevkusným a umělecky pochybným projevům typu: Ta moje bytná / je tuze neodbytná / kladla mi při mytí podlahy / milostné nástrahy / nebyla vnadná / to by pomoc byla snadná, v písni “Láska bytné“.
Je zbytečné podotýkat, že “Písničky u velikém rytmu“ měly neobyčejný úspěch. Atmosféra prostředí, vlastní provedení i ohlas pořadu připomínal poněkud úspěchy “Semaforu“, “Rokoka“ a “Divadla Na zábradlí“. Je to dáno nejen tím, že jejich repertoár má charakter rychlých tanečních skladeb (kterých je mimochodem v tanečních orchestrech stále velký nedostatek), pregnantně rytmizovaných a atraktivně aranžovaných, ale jejich účinnost je znásobována jevištním provedením. V podstatě se zde setkáváme s jiným žánrem, než je běžná taneční píseň k tanci. Tematická oblast této jevištní písňové tvorby přes stylovou shodu s moderní taneční hudbou je mnohostrannější – ať již po stránce textové, nebo vlastního hudebního výrazu. Je ovšem přirozené, že písničky malých scén přecházejí i do tanečních orchestrů. (Například: Suchý – Pramínek vlasů; Šlitr, Suchý – Klokočí; Nikodém – Sním aj.)
A na závěr ještě ke “Sputnikům“. Mládež řeší nedostatek rychlých tanečních skladeb po svém. Bohužel, často se uchyluje právě tam, kde řešení v podstatě najít nemůže. Mnozí z nich totiž nerozlišují mezi hodnotnou skladbou třeba i západní produkce a komerčním standardem, který bývá často výborně aranžován a dovede využívat všech technických prostředků k docílení působivého účinku. Měli by si uvědomit, že netvůrčí přístup k problematice, kopírování a napodobování nemůže rozhodně prospět ani “Sputnikům“, ani mladým, ani taneční hudbě.
Nina Dlouhá, Hudební rozhledy č. 20, 1961.
Sputnici je nově vytvořený soubor pod patronátem ZK ROH přírodovědecké fakulty v Praze. Svými písněmi “U velikém rytmu“ nechtějí jen pobavit, ale pomocí nekonvenčních, vtipných textů nutí i k hlubšímu zamyšlení. Jejich texty jsou často hravé – zpívají o broučkovi v trávě a o trávě kolem toho broučka – ale nejednou dostávají protiválečné ostří. Během svého působení si získali značnou popularitu i oficiálního uznání, o čemž svědčí několik relací v Čs. televizi a rozhlase. Jejich interpretace je u nás zcela neobvyklá.
Od října letošního roku hrají v novém obsazení a s novými u nás dosud nepoužívanými nástroji. Soubor se představuje v pravidelných pořadech písní ve školním sále v Ječné ulici. Druhý pořad písní “U velikém rytmu“ se však už přestěhoval do smíchovského Domu kultury.
Oldřich Karásek, Mladý svět č. 47, 1961.
Malé formy ve velké Praze
S novým programem se přihlásili také pražští Sputnici, kteří už nyní působí pod hlavičkou PKOJF. Ve svém pořadu Jak se dělá jaro užívají prakticky stejných výrazových prostředků jako soubor Karkulka – moderní hudby (až na malé výjimky zcela původní) a mluveného slova… Celé představení Sputniků ukazuje, co dokáže způsobit dobrý výběr textové části pořadu. Autor E. Krečmar sestavil pásmo z prací různých autorů – Adolfa Hoffmeistra, Ivana Vyskočila, Slavomíra Mrožka, Karla Michala a Miroslava Holuba. Nepočítal (patrně již od začátku), že se texty – byť byly sebelepší – výrazně prosadí vedle moderních a opravdu vtipných písniček; užil jich proto jen jako textů spojovacích. Tak také jednotlivé písničky mnohem lépe vynikly.
Co říci k hereckým výkonům? Nedá se jistě hovořit o tom, že byly bez chyb. Ovšem soubor má ve svých řadách lidi talentované. Komediální talent Zdeňka Leiše, svěží výkon Jany Hoskovcové a výrazová mnohostrannost Milana Kotvy našly odezvu i v řadách těch diváků, kterým už jistě není dvacet. Chválu si zaslouží také vtipná (a nápaditá) režie, která dokázala rozehrát jeviště do všech detailů. Nemalou zásluhu má na tom zajímavé střídání světel a působivá scéna, což vykouzlilo atmosféru, která je pro představení tohoto druhu nezbytná.
František Sion, Ochotnické divadlo č. 7, 1963.
(Ne)big beat Sputnici – pubertální lyrika a rockenróól
Po delší době se tedy znovu objevili Sputnici. Kdysi senzační soubor, průkopník rock’n’rollu – dnes jeden z mnoha. Jsou v nové sestavě, původní členové tvoří menšinu. Zdá se, že právě to působilo na menší kvalitu techniky. Je váhavá, nesmělá, chybí jí někdy vnitřní drive. Je ovšem sympatické, že ve vystoupení souboru je jistá skromnost, která nepředstírá nic, nikdo se tu netváří jako génius. Dokonce je tu jisté kouzlo studentské neokázalosti, jakéhosi rošťáckého zdraví. Nevane tu dekadence „svíječů“.
Na Sputnicích je sympatické, že hrají svou muziku. Že mají vlastní texty a uvnitř souboru čilou uměleckou spolupráci. Myslím, že jádrem síly tu dokonce není hudba, ale právě poezie. Eduard Krečmar, autor literárních vložek tzv. „pubertální lyriky“, je už někým, kdo má kouzlo osobnosti. Tady nejsme před rozkošným amatérským vyžitím na poli umění, ale před rodícím se kumštem. Skutečným. Je zcela pravda, že přednášené „lyriky“ jsou pubertální, ale právě takových věcí je v této tak učené době málo. Je možno dokonce říci, že zde ožívá to, co kdysi zdobilo Semafor v jeho počátcích, nebo Suchého v době působení v Redutě (v původní): jakási bezprostřednost, neotřelé vidění a cítění. Tím neříkám, že by Suchý nebyl dnes velký umělec. Ale sám svou tvorbou vytvořil už určitý typ a mnohá jeho další práce je do jisté míry rozvíjení typu – nikoliv objevování nového. Tvorba Semaforu se stala do určité míry konvencí sama sobě. To zde není. Krečmar má cosi svého. Najdeme u něj i místa, která jakoby se učila na Suchém, ale je tu i hodně toho, co nenajdeme nikde.
Zpívání je asi nejslabší složkou pořadu. Zdeněk Leiš má sice suverenitu i dispozice, stejně mnoho předpokladů má i Věra Bočková, ale na rozkoš z přirozeného amatérismu umí už moc, na profesionály málo. Polostav ještě nejasného směru. Rozvine se, zastaví? Uvidíme. Jisto však je, že jejich projev má vkus a kulturu. Ostatní jsou přes adaptaci do patřičně těsných kalhot a vhodných svetrů přece jen studenti vystupující na besídce. Jen roztomilí.
Hudba, kterou zde slyšíme, není rozhodně špatná v rámci toho, co soubory tohoto typu hrají. Ale není ani příliš vyhraněná. Trpí často stejnou nemocí, jako tvorba tohoto oboru. Stylová typičnost – jednoduchost – je tu vedena do takových důsledků, že je to až nudné. Myslím, že jak z aranžmá, tak z formy jednotlivých kusů vyprchal minimální smysl pro stavbu, pro odvahu využít alespoň dvou prvků k uplácání čísla, místo jednoho jediného nápadu, obava z melodické klenby. Je zajímavé, že například u Beatles jsou právě tyto prvky nesmírně silné.
Provedení v Redutě má velikou výhodu: je to důvěrné prostředí pro kontakt s obecenstvem. Snad ho soubor trochu málo využívá, je jaksi stydlivý (anebo to neumí) ve směru k překročení rampy. Snad i taková maličkost jako světlo na jevišti a tma v sále příliš rozděluje všechny přítomné. Jistou otázkou je i objem zvuku a jeho elektrická úprava – která je možná příliš stažena pro prostředí malého sálu. Zvuková hutnost je trochu řidší. To jsou ovšem otázky zcela podružné a vynucené místními možnostmi.
A ještě jedno: myslím, že je dobré, že Reduta do svého repertoáru začlenila big-beat. Je to skutečně divadlo, v němž můžeme vidět a slyšet nejrůznější stylové projevy. Má široký výběr. V dnešní době by bez big-beatu jeho hudební výběr nebyl celý.
Jiří Pilka, Melodie č. 8, 1964.
Přijde, přijde, přijde twist
Sputnici… Zajímaly je rakety i rock´n´roll, vesmírné lety i elektrofonické nástroje – zajímala je však také škola, lidé, které viděli kolem sebe, i řada nepěkných a nezdravých rysů, před nimiž nechtěli zavírat oči…
Jejich hudební výraz je bezprostředně spjat s rock´n´rollem. Přitáhl mladou generaci svým zvýrazněným rytmem, technickou dostupností, zvukovými barvami a v neposlední řadě zřejmě i lákavou příchutí zakázaného ovoce. Vyhovoval jejich neskrývané touze provokovat, dráždit. Sputnici nazvali dokonce jedno ze svých raných pásem podivuhodným českým překladem anglického názvu jejich oblíbené hudby “Skála a rohlík“. Tím sympatičtěji… působí, že se alespoň u Sputniků tato forma naplnila zcela novým obsahem, vyplývajícím z našich vlastních podmínek. Podobně jako kdysi v období trampské písně, vznikl tu z importovaného materiálu nový osobitý tvar, jaký jinde nemá obdoby. Nutno ovšem říci, že tento tón zazněl zatím jen u Sputniků, kteří byli v jistém smyslu průkopníky big-beatového hnutí, jehož další vývoj se mezitím obrátil zcela jiným směrem.
... Exaltovanost, vedoucí v původním rock´n´rollu až k hysterii, je u amerických zpěváků vysloveně “nezávazná“ a je pečlivě vypočítaná na efekt. U Sputniků se – jako na příklad v citované písni “Bít se a tlouci“ – stane naprosto funkčním projevem “rozhněvaného mladého muže“. I tato rozhořčená stylizace má však své meze, za nimiž se snadno může stát pózou, a zpěváci jsou si toho plně vědomi… jiný (z jejich textů) ironizuje “rozhněvaného muže“...
Ironizující tón ovlivňuje i interpretaci původních lidových témat… Spirituál kvintet… zpívá píseň o Tomu Dooleym… a interpretuje ji jako lidovou baladu. Sputnici přejímají téměř touž úpravu, v českém textu si však dovolí několik ukázek slovního žonglérství (každý začátečník, učící se anglicky, se pobaví, jestliže se pod vlivem americké vazby “I´ll be hanging“ objeví v češtině verš “Na tom bílém dubu budu visící“)…
Jiným číslem z jejich repertoáru je černošská vězeňská balada “Stagollee“, kterou ještě dnes natáčejí američtí folkloristé v nejrůznějších variantách. V každé z nich jsou ovšem osudy krvežíznivého kruťasa Stagollee líčeny smrtelně vážně, zatímco sputnické děvy je v rock´n´rollovém podání komentují šokovaným „Fuj, Stagollee!“...
Sledování jednotlivých písniček dnešního rock´n´rollového repertoáru… by přineslo mnoho překvapujících zjištění. Otevřeme si třeba Haškovy “Osudy dobrého vojáka Švejka“: …Teprve řev z vagónu vzadu přerušil vypravování Švejkovo. 12. kumpanie, kde byli samí Němci od Krumlovska a Kašperských hor, hulákala: „Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm.“ A teď si poslechněme Sputniky, kteří v tempu pomalého rock´n´rollu začínají nezměněným základním tématem…“wann ich kumm“… - a v další sloce je obohacují o vlastní text: „Karlův most, Karlův most, kamenný je taky dost, srdce mé však to je skvost, aspoň má milá říkává.“…
Vypůjčme si ještě jednou jeden ze sputnických textů a vraťme se s ním na podzim r. 1961. Na obzoru se tehdy rýsoval nástup nové taneční vlny a Sputnici si zahráli na věštírnu delfskou: „Přijde, přijde, přijde twist do Říma i do Nehvizd…“ Twist opravdu přišel a ovládl jak hudební pódium, tak i taneční parket…
Teď se však přivalila nová záplava… a malé kytarové skupinky – takové, jaké doprovázely písničky Sputniků – začaly o překot vyhrávat pravidelný osminový pohyb, rozrývaný impozantně znějícími tóny elektrické kytary nebo koktajícím tenoučkým tónem Es alt saxofonu. Rock´n´rollová hudba malých skupinek vyskočila na vlastní nohy a přihlásila se k novému, samostatnému názvu: big-beat.
Lubomír Dorůžka – Zbyněk Mácha, Od folklóru k Semaforu, 1964.
Sputnici, založení už na podzim 1959, udivili hned zpočátku vlastními texty, vtipnými i zpěvnými, z nichž mnohé (např. skladbu Ray Charlese What´d I say otextoval Eduard Krečmar) získaly popularitu v kruzích fanoušků.
Jiří Černý, Zpěváci bez konzervatoře, 1966.
Vedle vlastní textařské a skladatelské píle je v naší historii cenné jejich průkopnictví v propagaci hudby, která k nám ze světa pronikala jen velmi ztěžka.
Vladimír Kouřil, Český rock’n’roll 1956-1969, 1981.
Dávno předtím, než se začaly vést diskuse na téma, zda zpívat rokenrol česky či anglicky, Sputnici už měli přeložené i klasické Whole Lotta Shakin‘ Goin‘ On.
Jaromír Tůma, Čtyři hrají rock, 1986.
První pokusy o vlastní tvorbu zajišťují Sputnikům navždy čestné místo v dějinách českého rocku.
Ondřej Konrád, Comeback Lucerna 1993.
Psopták byl bez nadsázky klenot české rockové textařiny raných šedesátých let… Sputnici měli jednu ukrutnou smůlu, přišli s češtinou do rock’n’rollu příliš brzy. Rozhlas je dlouho ignoroval, stejně jako tehdejší šéfové gramofonového průmyslu…
Pavel Chrastina, Olympic chvíli po ránu a zase znovu spolu, 1994.
Stálá nepřípustnost názvu rock’n’roll vedla skupinu Sputnici dokonce až k ironizujícímu, pro kulturní dohlížitele však opět zašifrovanému názvu jednoho z jejich programů. Poněkud záhadný titul Skála a rohlík nebyl totiž ničím jiným než právě otrockým překladem vazby rock’n’roll…
Josef Kotek, Dějiny české populární hudby a zpěvu 1918–1968, 1998.