Povídky ze sputnických pořadů

Čtení vlastních povídek bylo nedílnou součástí našich pořadů již od prvních vystoupení.

Motto: „Myslím, že nás inspirovali Sputnici. Ty dělali pořady v Ječné, někde v nějakém sálu, v tělocvičně nějaké školy, kde jsem se byl na to podívat a velmi, velmi se mi to líbilo. Povídky tenkrát prosadit na jeviště uprostřed tý hudby byla dost odvaha.“ (Miloslav Šimek.)

TRPASLÍK byla asi první povídka, která zazněla na jevišti (autor Ivan Jonáš, četl Jiří Klíma; Čáslavská ulice, říjen 1959). Výběr dalších povídek:

BAVLNKA (autor I. Jonáš, četl J. Klíma; premiéra 11.1.1961 v pořadu Písničky ze světa a okolí).                                               Byl to vychovaný hoch; přede dveřmi se zul. Potichu odemkl, zaposlouchal, pak rozhrnul tmu za dveřmi a vstoupil. Levou ruku maje zkroucenou za zády – v pravé nesl boty – zavřel za sebou pomalu dveře.
Byl proto zcela bezmocný, když mu hustá látka zakryla obličej a ovládána hbitýma rukama ho ovinula tak, že se nemohl pohnout. Bavlna – povzdechl si bezmocně. Poznal ji po protivné chuti, jak se mu cpala do úst, odkud ji nemohl vyplivovat; poznal ji, jak ho štípala, dusila, škrtila. Bylť v bavlnce držán juž od dětství.
A pak to začalo: To pěkně začíná, toulat se po nocích! Co asi dělá? To bude pěkná společnost, s kterou se stýká. Ale s tím bude ode dneška konec. V sedm hodin bude doma. Na neděli nebude jezdit nikam! „Jestli chceš, můžeš se mnou chodit na fotbal,“ dodal hlubší hlas dobromyslně. Ale on neslyšel. Bavlnka mu zacpávala uši. A pak bylo nutno vybavit si ještě několikrát Její Tak ahoj! zvláštní, vzrušující, svírající hrudní koš touživým steskem. A taky bylo potřebí si vzpomenout, co jí to říkal těsně před tím, než se Jí rozzářily oči a než se k němu obrátila tak nějak udiveně. Vzpomenul si na tu větu a měl ze sebe radost.
Jak už víte, bavlnka do jeho života zasahovala už dřív – tu mu co sličný baret či šála byla vnucena proti jinak jistému nachlazení, ondy ho zadržela tenká, ale pevná nit otcovy vůle, když chtěl s kamarády na estrádu. Ale nyní se mu život stal peklem. „Právě proto, že už nejsi malý,“ burácely rodičovské hlasy. „Přestane stanování, hory, každou noc budeš doma. Jednou poznáš, že to bylo dobrý.“
Devatenáctileté nemluvně bylo opatrně zvednuto a položeno do kolébky vystlané měkkou, hebkou bavlnkou. Té noci křičel, neboť se mu zdálo, že kouše tlustou, zaprášenou oponu. Přitom musil po této oponě škrábat ostříhanými nehty, což bylo za všeho nejvíce nepříjemné.
Jednou odhodil otec z neopatrnosti nedopalek cigarety do bavlněné kolébky. Chráněný syn hořel až do příchodu požárníků tlumeně se chechtaje.
Poučení: “Otcové, neodhazujte nedopalky cigaret do bavlnky, v níž pěstujete potomka!“ Jiná varianta (byl-li otec nekuřák): v tomto případě chytla bavlnka od matčina sporáku.
Zbývá dodat, že závěr tohoto vyprávění již není aktuální.
Od 1. ledna 1961 je k výchovným účelům volně k dostání – střelná bavlna.

DUCH JEHO DĚL (autor Eduard Krečmar, četl J. Klíma; premiéra 6.10.1961 v pořadu Písničky u velikém rytmu I).
JAK PŘIŠLA PÍSNIČKA DO ČESKOSLOVENSKA (autor I. Jonáš, četl J. Klíma; premiéra 6.10.1961 v pořadu Písničky u velikém rytmu I).
Byla to taková krásná písnička. Všem se líbila. Mladí při ní křepčením projevovali svůj vzdor světu. Ale starým a starším připomínala sentimentální melodii jejich mládí. Zpíval ji 17letý hoch a všechny dívky se do něho zamilovaly. Taková to byla krásná písnička…
Byla dost lehká, aby přeletěla přes oceán. Evropa si ji začala pískat ráno při holení a odpoledne na cestě z práce. A v rozhlase ji zpívali hoši, kterým bylo také 17 a kteří chtěli, aby se do nich všechny dívky zamilovaly. Písnička přeskakovala ulice a hranice z bloku na blok. A pak přišla do Československa. Byla to tedy také hodnotná písnička. Ne, nebyla, zatím ještě ne. Zpívali ji anglicky hoši, kterým bylo 17 a jejichž kytary neměly dohromady hodnotu ani 530 Kčs. Ale ti ji brzy přestali zpívat, protože nebyli zápaďáci, nýbrž se chtěli dostat na vysokou školu. Ale písnička se nedala, nebyla-li dost hodnotná předtím, získávala hodnotu, kde se dalo. A dalo se.
Vždyť všude kolem náročného Československa, v NDR, Polsku, Maďarsku, ba i na Slovensku se našlo mnoho dobrých hudebníků, kterým bylo víc než 17 a kteří ochotně nahradili nehodnotné kytary hodnotnými trubkami, dali písničce správný rytmus, a tak jí pomohli, aby se dostala do Prahy. Stačilo už jen řádně zpomalit tempo, snížit tóninu o půl druhé oktávy, přidat dva tři pozouny, připsat pro ně svéráznou vložku a napsat vyzrálý text o lásce malého pasáčka lam z horké Kolumbie. To všechno zařídil letitý pán s taktovkou, jehož orchestr měl i s velikým bubnem hodnotu jistě přes 30 tisíc Kčs.
Písnička tu byla. Všem se líbila. Hrála se na každém plese, v každé kavárně. Populární dechové orchestry jí razily cestu na venkov, kde získala oblibu svým svěžím polkovým rytmem. Za půl roku si ji už všichni pískali. Za rok už se jim nelíbila! A pak se konečně ozvala ze všech ampliónů na deskách.
Hrál ji veliký populární dechový orchestr a zpívala známá pokroková francouzská zpěvačka Líselotta Coupiérová. Hudební rozhledy přinesly článek o přívalu komerční západní hudby do svérázné a hodnotné domácí tvorby.
Ale to mladým nevadilo. Křepčením při ní projevovali svůj vzdor světu.
Byla to taková krásná písnička.

POHÁDKA O HODNÉM KAPITALISTOVI (autor E. Krečmar, četl Jiří Havelka; premiéra 29.11.1961 v pořadu Písničky u velikém rytmu II).
Byla jedna holčička a ta se jmenovala tak, že by to česky bylo Ivanka. Byla to holčička hezká, jak jen to holčičky dovedou, ale nemytá a nečesaná. Rodiče totiž celý den česali bavlnu a na ni už jim nezbyl čas.
Ta holčička ráda papala blátíčko a našedlé krysky byly jejími přítelkyněmi. Jednou jí myš snědla vlásky a byla to škoda, i když byly nemyté a nečesané. Tak jí aspoň ukousla nožičku. (Holčička myši.)
Viděl to pán. „Myš za to nemůže. Za to může tvůj tatínek. Měl schraňovat poplivané nikláčky. Nemuseli byste vyhánět slepice z kurníků, abyste měli kde bydlet. Nebýt takových nepilných tatínků, nebyla by nouze. Byli by jen samí hodní kapitalisté, jako jsem já.“
To řekl pán, vzal Ivanku za ruku a odvedl ji do svého domu. Ten dům měl tisíc pater a na střeše ještě malý přístavek, něco jako hotel Internacionál. (Ten přístavek.) Po chodbách tam vozil hosty taxikář, tak byl ten dům velký. Ivance se to líbilo a jezdila stopem z jídelny do koupelny.
Tak zůstala v tom domě, spousta lidí se o ni starala, další se starali, aby se ti první starali, a ti zbylí se starali, aby se ti druzí starali a aby se ti první starali. Těch bylo nejvíc. A Ivanka měla každý den nové šatičky a novou koloběžku na nukleární pohon v barvě k nim se hodící. (Obvykle se podle barvy jejích šatečků řídila i barva automobilů, letadel a soukromých mateřských lodí, kterých ten den pán používal na cestu do práce.)
K snídani dostávala Ivanka přinejmenším koláče a vůbec už se nestarala, jestli jsou takové nebo makové anebo povidlové. Myši už viděla jenom v kreslených filmech, které se občas objevily v televizi mezi záběry z atentátů. Po nich následovaly obvykle reklamy na podprsenky pro otylé homosexuály. Obklopena touto vyspělou kulturou a životní úrovní, kterou se nám již brzo podaří dohonit a předhonit, už si vůbec nevzpomněla na své bezútěšné dětství. Tak pomohl hodný, hodný kapitalista chudé Ivance.
A když jí bylo 12 let, učinil ji svou milenkou.

OŘÍŠEK (autor E. Krečmar, četl J. Klíma; premiéra 29.11.1961 v pořadu Písničky u velikém rytmu II).
HUDBA UTĚŠITELKA (autor Tomáš Pačes, četl Jiří Havelka; premiéra 17.3.1962 v pořadu Skála a rohlík).
JAK JSEM BYLA JARO (autor E. Krečmar, četla Jana Hermachová; premiéra 18.5.1962 v pořadu Co jsme dělali, děláme a budeme dělat).          
Včera jsem byla Jaro. Na hlavě ještě trochu sněhu bílého jak vlasy. To frčelo! A zbytek sněhu za krkem. To nefrčelo.
Ale život je jak list v knize. Má dvě stránky. Ta první stránka je ta lepší stránka a ta druhá stránka je ta horší stránka. A je zapotřebí si přečíst obě. Každý zvlášť si musí přečíst obě. Péťa to říkal. On vůbec říká zajímavé věci. Díky tomu jsem ho poznala. Musel totiž přestoupit na naši školu. Nikde nevydrží déle než rok. Bojím se osamění. Tolik ho miluji!
Péťa má nápady. Tuhle jsme lakovali dveře a on najednou vyskočí a přepadne mě. Otázkou. „Kolik stojí jeden kyblíček laku?“ Přečetla jsem mu to, on si to zapsal, sebral maminčinu počítačku a dlouho ji mordoval. Nakonec si zhluboka oddychl. Že prý ani nejvyšší platy spisovatelů nestačí k tomu, aby tito mohli nalakovat skutečnost. Zdálo se mi to rozumné, protože skutečnost bude asi mnohem větší než naše dveře.
Méně rozumné už bylo, když ve škole četl Kainara manifestačně na lavici, přestože dobře věděl, že je zrovna hodina češtiny. Nebo když mě tenkrát unesl.
To mi podlaha jednadvacítky ukradla podpatek. Říkal, že jsem půvabná, když stojím nakřivo. A že mě unese. A unesl. Až k nám. Hodil si mě přes rameno (náručí je příliš konvenční) a nesl mě, odstřikuje pot na vykulené místní klepny a důvěrnice. Pak mě pečlivě posadil na rohožku, zazvonil a zdvořile požádal tatínka, aby mě seřezal páskem, že chodím s chuligánem. A že mám podpatky vysoké jak letní nebe.
Takového mám bouřliváka! A tak se mi někdy může stát, že jsem třeba Jaro. To zablácené a kvetoucí. Zrovna jako včera. Péťa byl zase jednou u nás a tatínek šel do hospody, aby prý jako nerušil. Pokrytec!
Péťa začal obvyklé řeči: „Jsi moje Květinka. Kvítko z čertova záhumenku.“ Pak se podíval líp a zařval hlasem slavnostního řečníka: „Blbost! Ty jsi dneska Jaro samo!“ A já byla ještě víc Jaro, protože jsem měla radost, že to poznal. Oči se nám jemně namočily.
„Máš na rtech drobečky z bublaniny,“ upozornil mě chvějícím se hlasem. A slíbal je. Je to hodný a pozorný chlapec.
Dál už jsem se jen divila, kam všude se ty drobečky také dostaly.
To jsem si to nadrobila! Teď už jsem Léto.
Ale já se nezlobím.

FASÁDY (autor I. Jonáš; premiéra 29.11.1962 v pořadu Pro tu věc nad oblohou).
Ten dům stojí naproti a pohled na jeho průčelí zpomaluje duševní rozvoj dětí v celé naší ulici.
Slunce, které ráno zoranžoví koberce, je mezi oběma jeho nízkými, zděnými komíny bezzubé a zešedle vráskovité jako tetička Slávinka, která přinášela k Mikuláši po nepoživatelném mejdlíčku.
Kdysi byl dům neméně vznešený než ostatní v ulici – třípatrový, vylepšený vkusnou barokní věžičkou s korouhvičkou; v druhém patře, kde bydleli domácích, byl pěkný půlkruhový arkýř, to je gotika, to se teď moc chce, podívejte se ta žebra, říkával pan Procházka, který dům spáchal. Mackovi mu podle říkali pane staviteli. Nalevo na zdi byly sluneční hodiny. Není nad to, milostivá paní, když si ráno stoupnete do okna, slunce už je vysoko, stačí, když se podíváte vedle na zeď, a víte, kolik je hodin. I uvážila paní Macková, že za prvé je pan Procházka vzdělaný člověk, třebaže je polír, což za druhé je prospěšné, neboť to od něho přišlo levněji než Krutilovům, přičemž se Krutilovic barák nemůže s jejich vůbec měřit (i když jí ty řecké trojúhelníky nad okny okopírovali a obloučky, co má v druhém patře, si dali do třetího, holota). Dále, za třetí, že obloučky a trojúhelníky už má skoro každý v téhle ulici, ale ty řecké sloupečky pod střechou mají jen oni, v čemž se za čtvrté projevuje klasické vzdělání paní Mackové, protože ona vychodila kvintu v lyceu a ne rodinnou školu jako Božka Krutilová. Před portálem s baculatými Amory stávala později Mackovic vikovka.
Nyní dům potěšitelně chátral. Až jednoho dne se na místě vývěsky "Pozor, padá omítka" objevila na dveřích vývěska “Velká schůze nájemníků. Převzetí domu do socialistické péče.“
Schůze byla velkolepá. Nespočetné davy nájemníků zaplnily celé prostranství od skleněných dveří s nápisem Pozor schod až ke schodišti do sklepa. Z vyvýšeného místa promluvil zástupce bytového odboru o plánu výstavby ulice nového typu pro rok 1977 a zahájil diskusi k rekonstrukci domu. S. Maříček prohlásil, že dům vlivem historických podmínek svého vzniku byl odrazem eticko-kulturních forem kapitalistických a že účinkem působení nových nezvratitelných faktů dialektického vývoje nabývá nových společensko-ekonomických funkcí, a naopak právě tato obrozená funkčnost oplodňuje jeho ekonomicko-etickou formu.
Babička Šárová naopak prohlásila, že se musí dohlížet na děti, že Hýblovic Tonda přimalovává fousy andělíčkům u vchodu. S. Hýbl prohlásil, že je politováníhodné, že je na domě zachován symbol anděla. S. Bartošová navrhla, aby byl nahrazen reliéfem dělníka a rolníka. Tomuto návrhu oponovala s. Houdková, neboť sochu žence se snopem mají v čísle 4. Věc uvedl na pravou míru s. Maříček, když v protikladu k andělu vymezil symbol amora, který svou konkrétní zdravou zemitostí může být oporou materialistickému světovému míru.
Pepík Krejza, který tu byl nedopatřením, protože mu ten večer nevyšlo rande, navrhl, aby se ten zemitý symbol s ostatní parádou otloukl, zboural se arkýř a aby byl dům pomalován nepravidelnými barevnými trojúhelníky. S. Maříček vyslovil údiv nad návrhem s. Krejzy, který je ve své podstatě útokem na socialistické vlastnictví, neboť se je snaží nezakrytě odbourávat. Plénum posléze usoudilo, že to lze omluvit mládím s. Krejzy a že návrh barevnosti lze nicméně hodnotit kladně, neboť je v souladu s pestrostí a bohatostí nového života.
V ulici vyrostla lešení. Budeme mít vzornou socialistickou ulici, radovali se penzisté. Konečně se dům zaskvěl v plné kráse. Řecké trojúhelníky nad okny v prvním patře byly krásně modré, právě tak jako obloučky o patro výš. Bílé plastické kvádříky štuk umně poďobaných, stylizace to lidových vepřovic z nepálené hlíny, se optimisticky vyjímaly v šmolkovém spárování. A jakou radost by měla nebožka milostpaní z cihlově červeného gotického arkýře a modře baculatých amorů v portále.
Ale kdež: Vývoj jde nezadržitelně dopředu. Před portálem už nestojí Mackovic vikovka, ale Houdkovic oktávinka a Bartošovic wartburg.
Na schůzi nájemníků se projednala oprava slunečních hodin, které lajdáčtí zedníci vymalovali o dvě hodiny pozadu, a pak padlo vážné rozhodnutí: z opravené barokní věžičky bude sejmuta korouhvička a nahrazena Hýblovic televizní anténou, která se už na hřeben střechy nevešla.
Provede s. Hýbl.

PUBERTÁLNÍ LYRIKA (autor E. Krečmar, četla Jana Hoskovcová; premiéra v r. 1964 v pořadu (Ne)big beat Sputnici). Odvezl jsem tě do kopců. Prťavý lesní vláček vyvíjel jakousi pomalou a namáhavou činnost. Domorodci tomu troufale říkali, že jede. Kamarád Jirka vyskočil a zaběhl do lesa. Nevím proč. Čekal na nás v příští stanici.
Seděli jsme na báglech a já střídal na kytaře Cdur a G7, místy dokonce i Fdur a zpíval:
    Máš nohy štíhlé jako prý má srna,
    šak jsem si šímnul už na cestě z Brna.
    Máš ruku jemnou jako sukno vzácné,
    bude však jemná, až mě jednou plácne?
A tys mi přikryla ústa polibkem, což je ta jediná správná přikrývka pro tuto část těla. Pak jsem říkal, že jsem měl radši s sebou vzít blondýnu, takhle že to bude průšvih, když vezu černého pasažéra.
Tvé vlasy jsou temné a tím i mé vášně. Když jdu za tebou, splývají tvoje vlasy s nocí a zdá se mi, že jdeš bez hlavy. Musím se vždycky znova přesvědčit. A koušu a piju ze tvých vínových rtů. Někdy z nich pohříchu i chlastám. Jejich vláha jest nekonečná. Až budu mít jednou vinárnu pro chudé študenty, pořídím si tě tam, abysem neměl manko.
Začalo se stmívat, když jsme vystoupili a bál jsem se nejhoršího. Hlavně ohledně těch vlasů. Šla jsi přede mnou a nespouštěl jsem oči z tvých přiléhavých džínsů. Zakopl jsem proto už o jeden z prvních kamenů. Využilas toho: „Zavaž mi botu, když už jsi na zemi! Já se v těch kalhotách nemůžu vohnout!“ Šel jsem tedy raději napřed.
Pospíchali jsme, protože to vypadalo na tmu s deštěm. Na vhodném tábořišti jsem nevěděl, co popadnout dřív – zda sekerku nebo dech. Popadl jsem tě tedy do náručí. „Už se zase filcujou,“ reptali drsní kamarádi.
První kapky deště nás zastihly už ve stanu a po jídle. Najedli jsme se posléze dobře, i když si dodnes myslím, že když už jsi vysypala ty kolínka, nemusela jsi s nima aspoň uhasit voheň. Leželi jsme tedy ve stanech, odvedle se linul jemný a tlumený zpěv oplzlých odrhovaček, vše bylo, jak jsem o tom v Praze u krumpáče snil, jenom pod sebou jsem měl kámen.
Nemysli si však, že jenom proto jsem se k tobě tak těsně přitisknul. Taky trochu proto, že tě mám rád. Nemohla ses příliš bránit, protože by ses dotkla stěn, a to by ti napršelo na hlavu. Tak tiše jsem se ještě nikdy nemiloval.
„V těch džínsách to není zdaleka takový jako takhle,“ vypravil jsem ze sebe užasle.
„Jenom mi neumaž spacák,“ odpověděla jsi překvapivě.
To se v tobě probudila žena.


Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2024

SPUTNICI © Jiří Klíma, 2008