Jak jsem šel k čertu

K čertu mě poslalo
už lidí nemálo,
až teď jdu rád.
Ač byl jsem moc lačen,
směr byl mi naznačen
k vodě se brát.
Vodou teď poplovu
až k hnízdu ďáblovu,
mu do tenat.

Oči se zatměly,
polykám anděly,
točí mě vír.
Kde peklo je líté?
Je to zapeklité,
všude je mír.
Snad ani netvoři
už vůbec netvoří
zlo pro vesmír.

Vzpomeňte na druha,
líže mě chaluha
neholená.
Ať už mě nelechtá
a ať se nechechtá
tvář červená.
V pekle na málo dní
je celozávodní
dovolená.

U čerta, zaklel jsem,
na správné adrese
krev mi pění.
Mírně mě trefil šlak,
nebo spíš smůly vak,
nic to není.
Za týden po svátcích
budu už v domácím
ošetření.

Je něco nad oblohou,
    nad oblohou,
a to mě dojímá.
    Dojímá, dojímá,
dojímá tak ...

To něco nad oblohou,
     nad oblohou,
velmi mě zajímá.
     Zajímá, zajímá,,
proto tě objímám.

Uši mám zalehlé,
oči zamžené zcela;
slyším i vidím
celým povrchem těla.

Vidím to nad oblohou,.,
    nad oblohou,
co jiní nevidí.
    Nevidí, nevidí,
jen mi to závidí.

Uši mám zalehlé,
oči zamžené nebem;
slyším i vidím,
dýchám a živ jsem též chlebem!
.
Pro tu věc nad oblohou,
     nad oblohou,
vylezu v pondělí.
    V pondělí, v pondělí
- a všem ji rozdělím.

Na své pouti za štěstím
tebe jsem poznal,
zde si přál se zastavit
a nikdy nejít dál.

Příliš krátce jsem však moh'
o tvé lásce snít
neporozuměla's mi,
musel jsem odejít.

Vzpomínka na tebe nevymizí,
proč právě my dva, drahá,
jsem museli
si zůstat cizí.

Cit tvůj byl-li jaký kdy,
dávno je odvát,
já však stále připraven
jsem své srdce ti dát.
 

V dáli v tmách
Vprostřed skal
Na horách
Kde sníh netál
Jezírko lásky
Modré se ukrývá

Útočištěm
Je zbloudilcům
Trampům těm
Co nemají svůj dům
Pustým jdou krajem
Chlad jimi zachvívá

Pojď se mnou
Do temnot
Za ním …

Ne všichni
Je naleznou
Bloudí dni
Pak v ledu zamrznou
Jiní se topí
Na dně je pohřbívá

Josef se zmítá,
jak by do lávy stoup;
fantas ho chytá,
oči má obráceny v iónský sloup.

Hrůza mé jímá:
koušou ho ovádi.
Či změnil klima
moc náhle a proto tak dovádí?

Josefe Dostále,
srdce máš nestálé
a navíc neumíš tancovat.
Po hrůze přestálé,
Josefe Dostále,
už víckrát nebudu té milovat.

Po sklínce šesté
v kolenou slabý je.
Být tady estét,
tak někde za sloupem ti nabije.
(Je tady estét,
máš oči v sloup – za ním ti nabije.)

Bradu svoji vyčnělou
o pěsti opírám,
jdu po nebi s Capellou
a fakta probírám,
probírám a přemítám,
proč slunce hřeje tě,
proč i děcka nemytá
jsou ráda na světě.

Ref.
Jsem povděčen, že ten
svět není smeten,
že starostmi nepohubnu
a že přijde mi po dubnu
květen
že mohu šťastně žít
ve svojí zemi,
zpívat o ní, zpěv že jde mi,
že líbáš jak bůh,
jsem povděčen, že ten
svět není smeten.

Až pochopíš píseň ptáčka,
smích červených hor,
podpoří i tvoje kačka
dvoustý Semafor,
budeš rád, že nejí moli
dívčí adresy,
a že svět už nedovolí
žádnou agresi.

Na Žofíně jednou možná
je to komické,
půjčí vám ta babka zbožná,
loďky kosmické,
k čistotě by svět měl spěti,
to je, co chci říc',
je-li dětí jako smetí,
ať je dětí víc.

Karlův most, Karlův most
kamenný je taky dost,
srdce mé však, to je skvost,
aspoň má milá říkává.

Vím, co vím,
děj se, co má se dít,
musím pravdu jí povědít:

Moje ne, moje ne,
zato tvé je kamenné,
to o tvé, o moje ne,
zájem má soused geolog!

Kdy tě budu mít ráda

Až velbloud projde uchem jehly
a projde mu to bez všech průtahů
umělé až poupě začne kvést
budu tě mít ráda

Až v páře budeš zimou zkřehlý
až moře budou prosit o vláhu
fazole až budou jako pěst
budu tě mít ráda

Až svět ti štěstí jen uchystá
a zeptáš se Kdo byl fašista
až dlažba bude rovná
a mladá duše skrovná
až až

Až hrob nad Frázi bude slehlý
a kouzlem nejezdících výtahů
dvakrát dvě až bude někdy šest
budu tě mít víš co

Kdo zná zná zná ho
ten má rád rád rád ho
všemi oblíben
sen sen sen všech žen
ten kdo zná zná zná ho
ten má rád rád rád ho
také já
též já

Je můj ideál
mého srdce srdce král
jako každé z nás
teď je jeho čas
ten kdo zná zná zná ho
ten má rád rád rád ho
nejvíc já
jen já

Na nebi lásky hvězdou je zářivou
dívám se na něho a říkám mu Jsem tvou
Kdo zná zná zná ho
ten má rád rád rád ho
všemi oblíben
sen sen sen všech žen
ten kdo zná zná zná zná ho
ten má rád rád rád ho
nejvíc já já nejvíc, já nejvíc…
jen já

Kdybych byla štíhlá
jako tužka Koh-inoor,
kol vrátnic bych se mihla
a nečekala u závor.
Vetřela bych se i do těch slavných lidských srdcí,
do všeho bych ryla jako krtci.

Kdybych byla útlá
jako knížka básniček,
všechno, co se tutlá,
bych vyšťourala, ať je vztek!
Že jsem ale stále ještě relativně tlustá,
musím spoléhat na lidská ústa.

Život je prý hra na prknech divadla,
v němž rozhoduje zákulisí....
Kéž by ta hra na život propadla
dřív, než můj pravnuk bude lysý!

Kéž bych byla tenká
jako trpaslíkův vlas
a ostrá jako střenka,
bych odkryla i skrytý kaz!
Módou teď je předstírat, že už se nepředstírá
- a do toho budiž velká díra.

Když je ti šestnáct,
to je těžká práce,
když je ti šestnáct
a jsi generace.
Pak je ti dvacet
nebo dvacet šest,
začneš se vracet
po cestách svých cest.

Když vyrostli jsme,
jsme zas jinak malí,
když vyrostli jsme,
co jsme udělali?
Jo, za puberty
jsme je zlobili,
teď jsme i žerty
přizpůsobili.

Ten zlomyslnej rak byl strašně hladovej
a já musel bejt tu dobu moc dobrej,
i když mě zajisté slyšel teskně řvát,
nemínil mi pokoj dát
zlej rak ...

Domlouval jsem mu po dobrým, by mě pustil,
neb mě hryzal nepříjemně do kosti,
že ho utopím, když jsem mu však pohrozil,
zděšen moji nohu pustil
zlej rak, krvežíznivej rak,
ó, nepřeju vám, lidi, znát,
co umí hladovej rak,
jé,
co umí hladovej rak,
co umí hladovej rak...

Tam, kdesi v dáli nádherná je krajina,
kde dávné božstvo přebývá,
tam také Amor štíhlý luk svůj napíná
a šípy na svět posílá..

Ten, koho šípem lásky raní Kupido,
z toho si ztropí krutý žert,
vždyť ten malý, hezký bůžek Kupido
je horší nežli bába či čert.

On brouka nasadí do hlavy
a touha v duši ti vzplá
a láska srdce ti roztaví,
tak se k tobě Kupido má..
/Pak si řekneš: Musi být má./

Láska bytné

Někdy mi hlavou bleskne
úryvek písně teskné,
někdy mi hlavou kmitne
vzpomínka na lásku bytné.

Ta moje bytná
byla tuze neodbytná,
kladla mi při mytí podlahy
milostné nástrahy.

Nebyla vnadná,
to by pomoc byla snadná,
nebyla zde chuť ni nakrátko
říkat jí: "Pohádko!"

Točila se kolem mne plna šarmu,
ať jsem spravoval světlo či karmu,
usilovala o sto šest
o mou čest.

Chyťte si bytnou,
když ji černé vášně chytnou!
Ó, nedivte se, že je mi dnes
domovem Krčský les!

Láska, slunce, píseň, voda

Zabořit se v křeslo, číst
krásnou dávnou báj,
to je sladké, pláčeš, máš
pro svět jen Good bye...

Láska, slunce, píseň, voda,
to má přece každý rád,
nemyslíte, že je škoda
sedět jen a lkát?

Špatných věcí svět má mnoho,
sketa však, kdo v sebe plách,
dobro, zlo se rvou kdo s koho
jako v pohádkách.

Život. přece tepe,
intelektuále,
na dveře ti klepe,
stačí křiknout: Dále!

Chcete míti léta pestrá,
smát se, šeptat, zpívat, řvát?
Píchněte té lepší ze stran,
nemístné je lkát.

/Život přece tepe,
v nás krev rudou má tu,
na dveře ti klepe
navzdor Fritschům, Dürenmattům.

Chcete míti léta pestrá,
smát se, šeptat, zpívat, řvát?
Pojďte s námi, s lepší ze stran,
nemístné je lkát !/
 

Ten, koho šípem lásky ranil Kupido,
ten nepozná už nikdy klid,
vždyť do srdcí našich zasil Kupido
ten nejkrásnější /nejsilnější/ na světě cit.

On do tváří nám vdechl šťastný smích
a v duši tichý smutek vnes
/a divný smutek v nitro vnes/
a celý svět se stápí v polibcích
kdysi, včera, zítra i dnes.

Až ti brouka nasadí do hlavy,
až touha v duši ti vzplá,
až láska srdce ti rozžhaví,
pak poděkuj se Kupidovi.

Láska je stará, obehraná deska

Láska je stará, obehraná deska
a jehla po ní kulhá jako chromá,
ale co naplat, je to deska hezká,
tak ji mám taky doma.

Když si ji pouštím, každý druhý tleská
a všichni tvrdí, že to nepřežiji,
ona ta stará, obehraná deska
má totiž melodii.

Aby však nic neztratila na ceně
v prudkém tempu věku kosmického,
aniž bych tím myslela něco zlého,
pouštím ji raděj zrychleně.

Láskyplná historie

Líbal Zdenu v stínu jilmu,
pak někam šel - asi k filmu –
a tak si vzala knížete,
toho s tím pěkným pážetem.

Na dvoře poznala prince
s exotickým jménem Vincenc,
mocný byl, tož ji unesl,
aniž by si to odnesl.

Vincenc princ však nebyl stálý,
byl z těch, co to na víc válí,
věrnost k ní shledal úmornou,
brzy se spouštěl s komornou.

Parohy ty těžce nesla,
chabá byla, brzy klesla.
Po hříchu dalším, po pátém,
též zadala si s opatem.

Vincenc princ je v akci dopad'
/a tak zhynul jeden opat/.
Zdeně řek: Zděna nezděna,
ve věži budeš zazděna.

I tam vypadá však svěže,
hihňá se a plive z věže.
Kouká, když opadne mlha,
jak ten od jilmu k ní šplhá.

Spadla mlha, spadly mraky,
nespadni mi, drahý, taky.
Živůtek vezmu růžový,
ty zatím piluj mřížoví.

Svět se jim - máš jim to za zlý –
scvrk na koutek, v němž se mazlí.
Když dvě stě let tam pobyli,
ptá se: Kde tu maj' kobyly?

Kreslí mu to a on prchá,
chce s ním, osud je však mrcha.
Zůstala viset v okýnku
za moderní svou sukýnku.