Naše láska
byla krásná,
vrátí se snad,
to chci si přát,
vrátí se snad,
budeš zas mou.

Tebe zas mít,
s tebou zas žit,
při jde ten den,
to je můj sen,
přijde ten den,
budeš zas mou.

Soustavu přihrádek v obydlí mám,
ty jedny vážnosti, ty druhé krám.
Soustavu přihrádek v obydlí mám,
krk si mýt, ruce líbat tetičkám
se všech stran, se všech stran a se všech stran.
Nevím, zda rozum či zapomnění
je teď v mém lebce anebo není,
neumím utíkat rozezlení,
když si mne miluje rodina.

Nevím, zda pláč je či výsměch krutý,
že běhám z domova pominutý,
v hlavě mi láteří mozek dutý,
to mozek, promiňte, zvoní tam.
Nevím, zda rudý mám být či žlutý,
z normálních kolejí vyšinutý,
mít čistou košili, být přezutý
a jak se na ženy tvářit mám?

Zapnu si pásky skleněné vlásky,
nechám svou písničku
svázanou v uzlíčku
v jednom z ořechů
na teplém mechu.

Odejdu tančit tam, kde lidé žijí,
vypiji vodopád, trysk melodií,
objevím, okouzlím jednoho blázna,
láska má budou jen úskalí srázná,
bude mě milovat uprostřed davu,
pro krásu skleněnou zatratí hlavu
a když mi pohladí průhlednou ruku,
šelmovsky zašeptám: „Bláznivý kluku!"

Jsem jenom, blázínku, skleněná panna,
se mnou bys nedožil příštího rána,
děkuji za tanec, za blouznění,
teď já ti daruji okouzlení.
Co se mě bojíš, proč pořád stojíš,
to už jsem zmizela
z citů tvých docela
jsem já to nána, skleněná panna.

Zouvám si boty, skleněné boty,
naříkám raněná,
nešťastná, skleněná
nad lidskou cháskou
stvořenou láskou.

Kam chceš letět, sluníčko
v peklíčko, či v nebíčko?
Celkem vzato
kašlu na to,
když mám zdravíčko.

Bylo pánem z Nemanic,
z interpunkce nezná nic,
přesto vleče sedm teček
vzduchem uháníc.

Jedna, dva, tři, čtyři, pět,
šest, sedm hudebních vět,
každá hrozná,
rádo doznám,
puntík za ní hned.

Ať si kdo chce co chce říká,
svojí cestou jdu,
mám bez černě kominíka
štěstí, svobodu,
vlastní styl, docela vlastní styl mám
a klidně sním svůj sen.

Sním svoj sen, pročpak bych ho nesnědl,
dejte mi příbor, co mám být?
Když mohl Saturn sníst své dítě k obědu,
smím přece k bramboru sen mít!

Tvrdší jsem než kámen skály,
nesli ledovec,
i kdyby a se všichni smáli,
sním ho nakonec,
vlastní styl, docela vlastni styl mám
a klidně sním svůj sen.

Soumrak je noci příznak prvý,
ji otvírá,
když slunce zrudne vlastní krví
a umírá,
snaží se gázou z bílých mraků rány skrýt
a neví, že stejně musí jít.

Nevěří stále, že mu končí
už období,
jiný po volbách bez náhončích
trůn ozdobí,
to měsíc se zástupem najatých svých hvězd
zas chvíli chce lidem hlavy plést.

Víš, slunce, snad tě zarazí,
že měsíc, který chladem zamrazí,
tvůj háv oranžový vytlačí
a zem se vždycky zpola zamračí.

Zatím, co plavý měsíc nocí
se poplaví,
ty, prosím, počkáš, až tě v docích
zas opraví,
aby ses mohlo ráno šťastnou cestou brát,
ty nesmíš teď soumraku se bát.

Ref.:
Sny prý plní se,
snad splní se i ten sen můj,
sny prý plní se,
snad splní se i můj.

Mně zdálo se dneska,
že byl jsem na daleké Jamaice
a země ta hezká
se vryla mi do srdce.
Calypso, ženy a rum
dává zem těm, které hostí,
a já jich díky svým snům
užil do sytosti.

Písně, ženy, rum
jenom díky snům
dal jsem chutnat svým rtem.

Pak po noci krásné
se dostavil obvyklý, všedni den
a bylo mi jasné, že všechno to byl jenom sen.
Mám snad pít tuzemský rum,
takzvané calypso zpívat?
Ženy též přenechám snům,
v těch se mám na co dívat.

Hnusný mok koštovat,
tipitipso notovat,
nebo snad milovat - tfuj!

Já doufám, že jednou
se podívám do země, o níž sním,
však strach mám, že jednou
si představy poničím.
Našel jsem radost svých dnů,
dívenku hezkou už mám,
calypso zní nám do snů,
nad mapou s ní sedávám.

Na mapě jenom tam,
kde leží Kingston Town,
prst svůj zabodávám.

Ponožky jsem si zašíval,
když jsem slyšel svého psa řvát,
vyjdu do tmy a tu vidím dva muže
v kostky hrát.

Byl to Stagger Lee a Billy,
ti dva dali by za hru svět,
Stagger Lee hodil čtyři, Billy tvrdil,
že má pět.

Stagger Lee řekl: „Billy,
teď Bůh při tobě stůj,
máš všechny mé peníze i zbrusu nový
stetson můj.“

Stagger Lee šel domů pro revolver
čtyřicet pět,
zcela rozhodnut zničit Billyho
života květ.

Stagger Lee šel do baru,
prones‘ nejobávanější z vět:
„Teď všichni ruce vzhůru!" a vytáh‘ svou
čtyřicet pět.

„Stagger Lee," zaúpěl Billy,
„prosím, nech mě ještě trochu žít,
neb má nemocná žena a tři děti
budou výt!"

Padla rána, padl Billy,
zastavil se jeho tep,
barman stál za jeho zády,
z jeho sklenky zbyl jen střep.

Fuj, Stagger Lee!

Stála
tam, kde teď je strýc,
stála u cembala,
zpívajíc,
krásná dáma mého
předka zesnulého
v dávnu, v dávnu,
dávnoucím, dávnoucím,
dávnu den ode dne stárnoucím.

Máma
k hudbě též nás má,
zpívám jak ta dáma,
Véna hrá,
nehrá na cembalu,
dal je do kumbálu,
hrá však, hrá však
písně, písně
zůstanou,
písně tu zůstanou
a zů a zůstanou;
kdo by si hrál na zoufanou?

Přítel můj předmět lásky má,
ten tak ho zajímá,
že kolem vůbec nic nevnímá.

On bez ní nikam nevkročí ,
na vše jí naskočí,
ona mu sype sůl do očí.

Ref.
Pozdraví sotva tě
ubitý je proklatě
jak zhloupnout moh'
tak chytrý hoch
ze nechal si dát opratě.

Potřebí je ihned zakročit,
než ho zcela ochočí,
stále mu sype sůl do očí.

Jó, tenkrát, to bylo možností,
měl jsem i patnáct sól,
rodiče bili mě do kostí,
že válím rock and roll.
S nima se bav
smělá
náturo z práv
doma mě tolik řezali,
že jsem měl sedm hlav.
Hm...jen trochu
Hm .. nech hochu
na hlavě.

Teď ho, vnuci, zazpívám,
řvu ho strašně rád.
Pobaven se usmívám:
Čekejte si jeho pád.

Mládí mé prchlo do vřesu,
žere ho fůra vran.
Můj rock neztratil noblesu,
ba vlez pod každej stan.
Ječí ho dav
zcela
duševně zdráv.
Mohu se tedy já pensista
křenit pyšně jak páv.
Hm ...to asi
hm... jsou časy
nehybný .

Tak třeba
na moři jsem zřel podivné plavidlo,
na plavidle plavilo se strašidlo,
v kostnatých svých rukou tisklo kormidlo,
nebudete mi to věřit, byl to sám
Bludný Holanďan.

Když mě spatřil, příšerně se rozrušil,
neb jsem ho na věčné pouti vyrušil.
Nikdo do mě ještě tolik nebušil
a kdybych se tenkrát nebyl probudil,
byl by mě zahubil.

Tohle byl však jenom začátek,
než se dostal sen do obrátek…
Ukázku jen malou bych vám dal,
jak to potom vypadalo dál.

Ó,
octl jsem se náhle někde v Texasu,
v koňském sedle, širák, kolty u pasu,
vjížděl jsem na rovnou horskou terasu,
jediný muž na té prázdné ploše byl:
známý střelec Bill.

Když mě spatřil, zaklel vztekle: „U ďasa!"
Pak mě chytil krásným stylem do lasa,
točila se se mnou celá terasa
a kdybych se tenkrát nebyl probudil,
byl by mě zahubil.

Z toho měl bych poučení brát,
nečíst taký romantický brak,
příště číst pro potěšení své
knížky naučné a technické.

Do kamenolomu
hrát nechoď už si, dítě mé,
když je máma z domu,
my muži spolu budeme,
u sta hromů,
my muži spolu budeme.

Hlavy od panenek
vemem si na hry míčový,
tiše však navenek,
ať se to ženy nedoví,
u sta rtěnek,
ať se to ženy nedoví.

A proto šeptej, dítě, šeptej
náš kamarádský rock'n'roll.

Jako dítě jsem sníval
o cizích krajích,
o těch, kde žije mýval
a kde je věčný sníh.
Další velkou mou touhou,
tou byl horký jih,
i ta troskou je pouhou,
mám už lepší čich.

Ref.
Štěstí nehledám
někde v Mexiku,
všude doma mám
svou romantiku.
1. Stačí náš máj
s vůní šeříků,
zde je můj ráj
a ne v Mexiku.
2. Stačí mi kraj
kolem Medníku,
tam je můj ráj
a ne v Mexiku.
3. Kéž bys však dnes,
když jdeš k Medníku,
nemyslel, žes
někde v Mexiku!

Já teď vím už, že i na
Sieře Madře
stálým hostem je špína,
člověk se nadře.
Věřím, že je tam hezky,
ale tulákům
chutná stejně ten český
sad jablek a blum.

Naplým nervům je bašta       /Povinnostem je bašta
prchnout zpod biče,
sednout pod starý kaštan
a snít o ničem…
Nechcem být jako sochy,
též ne "westmany",
tak nám přejte té trochy
místa pro stany!